21.kapitola

25. dubna 2017 v 18:44 | S. |  Žít
Ať už o sobě máte jakékoliv smýšlení, pravdou je, že si musíte připustit, že takový nejste. A asi nikdy nebudete. Protože správná rozhodnutí sebou nesou velkou zodpovědnost a ne vždycky je to příjemný.


Vlastně je příjemný bejt v tý břečce o který si myslíte, že je dobrá. Protože Vám vyhovuje. A svoje rozhodnutí si můžete okecat jakkoli. Netvrdím, že byste toho měli hnedka litovat. Přeci, když se tak rozhodnete, tak to rozhodnutí není špatný, v tu chvíli jste to tak chtěli. Ale do budoucna?
Do budoucna to může bejt pěkně v hajzlu.
Podívejte se na mě. Na malou, roztomilou Emu, která ráda zvrací, touží po lásce až jí to žene k sebedestruktivnímu chování, protože si uvědomuje, že lidi jsou z velký většiny jen póvl, co Vás ještě kopne naposledy do hlavy, abyste chcípli. Tak moc chci cit, až dobrovolně ničim někoho, komu na mě záleží, protože doufám, že se změnim. Že budu lepší a budu ho milovat.
A přitom vim, že si jen lžu. Chtěla bych taková být. Být v pohodě, mít pěknej vztah, kterej vydrží různý úskalí, kdy se budeme milovat a budeme mít dítě a já nevím co ještě. A vim, že to mít nebudu. Rozhodně ne s nim. Možná s nikym. Ale tehdy u jezera mi to přišlo fajn.
Teda. Intuice. Věděla jsem, že to je zlo, ale rozhodně to pro mě bylo menší zlo, než to nezkusit. Vyšší dobro, tak se to říká, ne? Je to pěkná sračka, to Vám teda povim. A tak tady sedim s Remusem v hospodě, naproti nám Black s Dvanácterákem a zrzkou, která má lišácký oči a vždycky, když se zakření, zároveň si jazykem přejede po rtech.
" No a co ty?" uslyšim vedle sebe a vytrhne mě to z přemýšlení. Co já? Já nevim. Já nic. Cítím se jako nic.
" Heey, já...já super, všechno je zahalený mlhou, ale DUHOVOU MLHOU a tak. " odvětim rádoby okay a přitom si všimnu, že si ostatní, samozřejmě kromě Remuse, vymění neklidné pohledy.
" To, že mi to nevěříte je druhá věc. " pokrčim ramenama s úsměvem a napiju se z dvojky bílýho. " No..." začnu po chvíli ticha a trošku se ošiju při představě, že jsme měli mít super rádoby párty a místo toho všichni seděj a držej hubu, zatímco ve mně se čím dál tim víc hromadí pocit frustrace absolutně ze všeho. " Chtělo by to další víno, ne? Když budete ožralý, rozkecáte se a možná to nebude tak na hovno, buďme k sobě upřímní. " zakřením se ublíženě a poťouchle se usměju. " Víte co se mi stalo?!" začnu nadšeně a zrudnu, když se ke mně zvednou jejich pohledy a já mám jejich plnou pozornost.
" Hele, je to teda blbost, ale jako - "
" Jak jinak. " odsekne Black a jemně se usměje.
" Sklapni ty pako, nemelu blbosti neustále!" okřiknu ho a záměrně ignoruju, že mám na stehně Lupinovu ruku.
" Kotě, před chvílí jsi mluvila o duhový mlze, dovol mi ti odporovat!" protiřečí mi a já vztekle protočím oči. " Sklapni a poslouchej mě už!" vztekám se a zase se spokojeně zaculím, než začnu vyprávět.
" Normálně, ráno jsem vstala a jako, že se teda oblíknu, že jo. "
" Oblikneš, nebo převlíkneš?" skočí mi do toho zase a jakmile ho spražím nenávistivým pohledem, opět se jemně usměje a napije se panáka whiskey.
" Oblíknu. Já nespim v pyžamu nebo tak. " odpovim jakoby nic a nadechnu se, že budu pokračovat. " Copak Remusi, začal jsi obsazovat dívčí ložnice, že Ema spí nahá?" rejpne si tichošlápek a Lupin se jen sarkasticky usměje.
Haha. Lupin mi nemůže dát pomalu ani pusu, natož, aby se mnou spal v ložnici.
" Spim nahá normálně, VŠUDE A SE VŠEMA, mě oblečení škrtí, PONOŽKY MĚ ŠKRTÍ, kalhotky taky, všechno mě škrtí, ale nejvíc mě SERE tvoje přítomnost!" rozčiluju se a rychle pokračuju, aby mi do toho neskočil.
" No a mám oblíbenou podprsenku. Jéé, já jí vlastně mám na sobě, podívejte!" vykřiknu nadšeně a začnu si stahovat tričko, zatímco Remus si zahanbeně skryje obličej do dlaní, James s Lilianou trošku zrudnou a Black roztáhne rty do frajerského úsměvu.
" Podprsenka dobrý, kde jsou ty prsa?"
" Tak to jsi přehnal!" vyskočim vztekle, začnu se rvát přes Remuse z lavičky pryč, abych se nakvelbovala k Blackovi a ZNIČILA HO!
" Remusi zkroť si jí!" zachechtá se Black, když k němu začnu natahovat ruce, protože Lupin mě chytnul kolem pasu a stáhnul mě zase vedle sebe.
" No. Tak abych pokračovala. Chtěla jsem si nandat tu podprsenku a - "
" Prosimtě, můžeš to ukončit?" zasměje se Sirius a zakroutí hlavou. " Dělej, řekni co jsi chtěla a nemel tak blbě pořád!"
" Prostě jsem si jí oblíkla naruby. " zakončim to a nedokážu se přestat křenit, když vykulil oči a zoufale rozhodil ruce.
" Ty tady ČTVRT HODINY meleš o blbý podprsence a nejsi schopná rovnou říct, že jsi dost hloupá na to, aby sis jí dala obráceně?!"
" Remusi, řekni mu, že nejsem hloupá!" zoufale drcnu do Lupina, který si povzdychne.
" Ema není hloupá."
" Vidíš to?! NEJSEM HLOUPÁ!" vyštěknu vítězoslavně a zase se napiju vína. " Remusi, ty hlupáku, jste hloupý oba stejně, bys jí všechno odkejval!" osočí svého kamaráda Black a dopije whiskey.
" Vy dva k sobě fakt sedíte. Že jo, Emo?" usměje se jedovatě a já sklapnu. Ten podrazák mě dostal.
" Do konce života. " mrknu na něj nasraně a trochu zakroutím hlavou. " Lásko, co jít zpátky?Musim ještě udělat něco na zítra na lektvary. " zašvitoří náměsíčník a vlepí mi hudlana na tvář.
" Já budu ještě tady.Nic nemám a i kdybych měla, nedělala bych to, nechci." rozhodnu a ani se na něj nepodívám. Vážně mě děsila představa, že bychom spolu šli lesem zpátky, zase by mě chytal za ruku, jako minule!
" Já tady s ní zůstanu. Slibuju, že ti jí přitáhnu v pořádku. " ozve se Black, když se zvedl i James s Lili a vypadalo to, že tady shniju sama.
" Ema by to zvládla i tak." usadí ho Lupin a bylo vidět, že se mu představa toho, že budu se svou láskou, tou upřímnou, moc nelíbí.
" Slyšel jsi toho blbečka." usměju se příkře na Lupina, nechám se pohladit po tváři a oddychnu si jen co bylo slyšet těžké bouchnutí dveří za nimi.
" Takže. " začne, protáhne se a trošku se pousměje. Zase cítím nervozitu a štěstí záoveň.
" Když máš už lásku svýho života, zaplním místo, které obsazoval Náměsíčník. " začne a v jeho očích se zračí zvědavost.
" Jak jako. Co jako. Co tim myslíš jako. " začnu se blbě ptát a pro jistotu si naleju další víno a zapálím cigárko.
" Na kolik procent chceš umřít dneska?" zeptá se jakoby nic, když si zapaluje a já vykulím oči.
" To si děláš srandu, že se zeptáš takhle blbě?! Nic ti neřeknu!" vyštěknu šokovaně a hlasitě se rozesměju, když se mi přehraje jeho otázka. " Můj bože, tebe si ke smrtelný posteli v životě nevezmu!"
" Díky bohu, ještě bych musel předstírat zájem. " vrátí mi to s úsměvem a oba se zaculíme.
" Hey, vim, že nemám takovou...pečovatelskou auru jako náměsíčník, ale věř mi, někde hluboko...HODNĚ HLUBOKO, uvnitř svojí prohnilé duše, o tebe mám trošku starost. Zárodek starosti. Takže..mluv o svých pocitech." nabádá mě s úsměvem a chvíli ho skenuju podezíravým pohledem.
" Slibuješ, že se mi nebudeš smát?" šeptnu jemně a úplně cejtim, jak se uvnitř tetelí štěstím, že se mu podařilo mě " přesvědčit " mluvit.
" Na kokoščí tlapičky." potvrdí a jeho mimika se rázem změní. Pořád se pousmíval, ale bylo to víc asertivní, míň upřímný a byl neklidnej. Možná si to ani neuvědomoval, ale začal těkat očima ze strany na stranu a jemně nehtem pravýho ukazováčku drcal do panáku na stole.
" Připadám si odporně. " začnu vážně, aniž bych se mu dívala do očí aradši sleduju svoje ruce položené na stole. Jestli jsem se měla otevřít, musela jsem zase vyhrabat všechno v sobě a vyložit to na stůl, aniž by mě něco rozptylovalo.
" Připadám si jako nic. Jen rozbitá hračka na dně mělkých toků, kterou občas někdo vyloví a po chvíli jí hodí zpět. Nikdo s váhou, nikdo, na kom by záleželo. Jsem obklopena lidmi, ale nikdy zcela jedním z nich. Miluji se a nenávidím se, cokoliv co dělám je špatně a přeci jen to dělám nejlépe, jak mohu. Bojím se. Bojím se návratu k sobě. Bojím se, že zase budu zklamávat ostatní a že je budu klamat v iluzi, že je vše v pořádku. Bojím se chladného sevření mých plic, které mě chytává snad každý večer. Snad je to jen..mladistvá naivita, ale mám pocit, že nemám místo a nikdy nebudu pochopená. Že v sobě uchovávám takové to něco, to zlé, co ubližuje lidem kolem mne. Že nikdy nebudu milovaná, že zemřu jako nic kterým jsem, že nic nezvládnu a budu nadále jen rozbitou hračkou. Stále si slibuji, že budu lepší, přitom jsem si vědoma toho, že to jsou falešné sliby - sliby, které se rozplynou s nadcházejícím dnem. "
Oddych.
Klepou se mi ruce i nohy. Po pár vteřinách mám odvahu se na něj podívat.
Zkoumavě mě sledoval a já si uvědomila, že tohle je jedna z chvil, kdy nejsem schopná ochadnout co cítí. Jak kdyby měl vybudovanou stěnu.
" Promiň mi to. Jen si připadám nesmírně obludně. A nejhorší je, že si to dělám sama." usměju se a tentokrát celou dvojku vína exnu.
" Ale hey. Pořád žijou junikorni a lidi se neroděj s deseti hlavama a už nás neupalujou a taky moje rukavice se sobíkama, pamatuješ si je?!" snažím se působit zase bezstarostně, jen protože se najednou cítím hloupě, že jsem se mu svěřila a je mi jasný, že mi nic z toho nežere.
" Jak často se tak cítíš?"
" Prakticky pořád. " odpovídám s falešným úsměvem a pokračuju " ale aspoň můžu spát. Dřív jsem nespala. Nebo jako spala, samozřejmě, ale byl to buď paralizovanej spánek, nebo jsem neusnula pořádně, je to jak když si jdeš odpočinout po obědě, ale zároveň čekáš, že začne dávat v televizi tvůj oblíbenej pořad. Jsi při vědomí, všechno tě probudí, otevřeš oči a nevíš jak dlouho takhle jsi, jestli jsi vůbec spal, protože se cítíš ještě hůř než předtím. Bála jsem se pak jít spát, protože jsem věděla, že mi zase bude hrozně, i když spánek, jak je známo, je aspoň na pár hodin východisko. Mozek si odpočine. Můj mozek neodpočívá. Proto jsem vlastně nespala. "
" Jak to řeší tvoji rodiče?" špitne a jeho imaginární zeď se pomalu bourala.
" Nemám rodiče. Teda..mám. Měla. Jak se to vezme. " zakřením se mávnu rukou.
" Můj otec je ze Zmijozelu. Matka Nebelvír. Emmm....určitě to byli skvělý lidi, hey, dostatečně ctnostní, moudří, hodně, HODNĚ moc uznávaní pro svoje zásluhy, nicméně, výchova nebyla jejich silná stránka. Měli za to, že jejich dcera bude někdo jinej, než uzlíček nervů, takže proč by to řešili, když jsem neodpovídala jejich ideálu? Teda jako řešili to, ale rozhodně ne tim správným způsobem no. Paradoxně, i když byl otec na venek chladnější, víc jsem si ho vážila. Matka byla temperamentní, nasrala se prakticky hnedka, i když v zájmu něčeho rádoby lepšího. Za to táta to promýšlel. Ano, uznávám, jednal chladně. Ale přesto se snažil být čestnej člověk a nevim, že by někomu někdy ublížil. To matka ano. Sice ne záměrně, ale svou prudkou povahou. Hey, byla krásná a dost inteligentní, ale prostě...klasickej zástupce svojí koleje. " pouměju se křivě a pokrčím rameny.
" I když se rodiče definitivně nějakým způsobem milovali, byli jako tým, vím, že když mě matka chtěla urazit, přirovnala mě k otci. Imponovalo jí to, jak..dokázal zachovat chladnou hlavu a viděl věci z více stran, nedokázala to, ale zároveň to bylo něco, co se ve mně asi snažila nejvíc potlačit, záviděla prostě. Chtěla, abych byla jako ona. Abych vždycky řekla co si myslím, nebála se následků a statečně čelila všem překážkám. Abych činila velká rozhodnutí. Ale já byla dítě. A ještě víc podobná otci. A asi proto si ke mně nevybudovala až takovej vztah, jakej by měla. Hodně mě to v dětství svádělo manipulovat. Se všema. Měla jsem v sobě neskutečnej bordel. Nemohla jsem být tím, kým opravdu jsem. Přitom potlačování sebe samotnýho je přeci plýtvání osobností. Okay,radšisi věci promyslim. Radši navenek jednám úplně jinak, ne snad, že bych chtěla ublížit, ale já to vidím tak, že chráním sebe i ostatní. Nebudu se statečně rvát za ideály, který zmizej. Na co. Ublížila bych akorát sama sobě. Myslet do budoucna, to je důležitý. Jsem ráda, že jsem spíš po otci. Je pravda, že má hodně vlastností, který se zdaj jako špatný, ale on je prostě využíval k dobrým věcem. Třeba ta manipulace. Znáš takový to, že...se s někým setkáš a CEJTÍŠ z toho člověka co je zač? Prostě takový to varování, blbej, nebo dobrej pocit. Já tohle třeba mám. Ale tak já jsem citlivej dement, mám úzkosti i z reklamy na prostřeno. To je takovej mudlovskej pořad. " zamítnu rychle, když vidím, jak najednou tázavě nakrčil obočí - " No a tenhle pocit si jen rozvíjím. Nemám stanovený svoje hranice, proto mi nedělá problém se do někoho vžít a ... využít toho? "
" U koho jsi to využila naposledy?" zeptá se jakoby nic a zapálí si cigárko, aby to asi moc nepůsobilo dojmem, že hltá každý moje slovo.
" U Remuse. " odpovím s úsměvem a doufám, že mi vidí bolest v očích.
" Došlo mi to. Ale moc to nechápu, Remus je chytrej člověk a ..."
" A taky si myslí, že jsem jemná citlivá květinka, která má přehnanej smysl pro spravedlnost a nedokáže si pomoct od svýho mesiáškýho komplexu záchranáře. Trefa do černýho." odpovim rychle bez náznaku emocí, aniž bych uhnula pohledem a až ke konci unaveně vzdychnu.
" Občas já nejsem já, Siriusi. Teďka to zní divně, ale mívám pocity, že..ani nejsem. Jak kdyby tělo nebylo moje, moje pomatená hlava, která mě paradoxně dost zachraňuje, není schopná pracovat a já si pak hodinu prohlížím svoje ruce, jak kdybych je viděla poprvý, jen, protože mám prostě v hlavě vymeteno a nejsem schopná si...přiřadit to tělo k mysli. Nevím, jestli to jsem opravdu já. A ta Ema se chová hrozně. ONA je ztělesněním toho co nechci být. Je zlá, jen manipuluje a ... taky umí sakra dobře kouzlit. Prostě se někdy probudím a je tam. Ani se nemusím probouzet, přecvaknu během hodiny. Většinou když jsem ve stresu, paradoxně jsem schopná se do tohohle naladit sama, když vim, že mě čeká něco těžkýho a musim to zvládnout. A " moje " Ema by to nedokázala. Vůbec si nepřipouštím, že tamta Ema dělá rozhodnutí, který ničej jí nebo okolí a pak, když se vracim do normálu jsem nejdřív v euforii, co se to sakra děje, hey, hrozná prdel, mám adrenalin. A pak ...ummm..pak mi to začne pomalinku docházet a já se začnu bát. A tak radši piju.
Tak radši kouřim jednu za druhou.
Tak se topim v ještě větších sračkách než předtim a buď zase otevřu dveře tamtý Emě, nebo se zabiju. Takhle to prostě dál nejde. Jak málo stačí k tomu, aby z tebe rodiče stvořili labilního dementa." protáhnu s úsměvem, zase se napiju a zapálím cigárko.
" Nechci abys mi na to něco říkal. Jen si to nech pro sebe, díky. " napomenu ho, když si všimnu, že se už nadechuje, aby mi něco odpověděl. Najednou jsem se cejtila hrozně důležitě, že jako jsem někomu vyblila svoje největší tajemství, teda skoro. To nejhlavnější jsem neřekla, a ještě to nechci říkat ani Vám. Potřebuju si zachovat ten plášť tajemství, abych Vás neomrzela hnedka.
" Mám se tě ptát, jak to hodláš s Remusem rozvíjet?" ajéje. Ten podtón žálivosti v jeho hlase.
" Mám ti připomenout náš rozhovor ohledně Remuse, kdy jsi mi skoro vyhrožoval? " odpovím mu otázkou a on se trošku zamračí. " Okay, beru zpět. "
" Proč mě nemiluješ, Siriusi? " zeptám se po chvíli ticha a srdce mi tluče o sto šest. Snažím se zachytit absolutně každou prkotinu. Za náma se hádá parta ožralů, Madame Rosmerta, kterou vnímám periferně se naklání přes bar a Black mě zkoumavě pozoruje nakloněnej přes stůl, jak kdyby mi chtěl vysát duši.
Šedivej svetr, černý vlasy má za ušima a nechává si to svoje klasický rádoby strniště. I když má velký ruce, má pěkně pěstěný nehty, ale evidentně měl tendence si je jako malej kousat, protože na palci má takovou divnou rýhu, jak kdyby měl nehtový lůžko z modelíny a někdy mu tam přejel klacíčkem. Měl na tom nehtu utvořený skoro pohoří, divnou prohlubeň a plíseň to určitě nebude.
" Ještě než mi odpovíš, ty si koušeš nehty? Nebo spíš kousal, kdyby sis je kousal teďka, tvoje prsty maj trošku paličkovitej tvar. " usuzuju s přivřenýma očima a on si trochu oddychne.
" Eh, prej jsem si je kousal jako malej. Já to teda nevim, ale lékařka říkala, že to můžu dělat v noci, aniž bych si to uvědomoval. Od toho mám tohle. " ukáže na mnou popisovanou rýhu a trošku si odkašle. " Teď už můžeš odpovídat." popoženu ho a třesoucí se rukou zvednu skleničku, abych se napila.
" Nemůžu." zamítne těžce a na chvíli si rukou přejede po obličeji, jak kdyby se zrovna vyhrabal z postele. " Nejsem dostatečně krásná a zlá. " ušklíbnu se smutně a cítím, jak mi do očí jdou zase slzy.
" Nic takovýho jsem neřekl. "
" Ale dřív jo. " odseknu rychle a zase si zapálím, i když mě teda ještě víc štípou oči.
" Nikdo neříká, že si tě jen nedobírám. Emo.." špitne a chytne mi ruku do svých dlaní.
" Nehrabej se v tom prosím. Ubližovala bys nejen sobě. "
" Jak kdyby na tom záleželo."
" A co Remus? " vypadne z něj vyčítavě a zakroutí hlavou.
" Kdybych se s ním rozešla, byl bys se mnou?"
" To nemyslíš vážně?!" vyštěkne nevěřícně, zakroutí hlavou a silně potáhne.
" Proč ne? Normálně se ptám. " odvětím jakoby nic a pokrčím rameny.
" Je to můj kamarád, ty tady osnuješ jak ublížíš někomu, kdo ke mně chová důvěru jen kvůli tvojí sobeckosti!"
" Já momentálně nechápu, co je na týhle situaci špatně, oba víme, že k sobě patříme, nikdy jsem tě nepřestala milovat a myslím si, že ty jsi na tom podobně. Miluješ mě. Ale nechceš ubližovat Lupinovi, ty si jako chceš vyčítat, že jsi si nechal uniknout něco takovýho? Nevěřim ti, že nad tim nepřemýšlíš. Jaký by to se mnou bylo. " ryju do něj s upřeným pohledem.
" Klidni se, ano? Nebo se zvedám a jdu pryč." vyštěkne a oplácí mi upřenej pohled.
" Z tohohle důvodu bych se bál s tebou chodit. Že bys nakonec zradila i mě. "
" Tobě bych neublížila." odpovím sebejistě. Znovu se rozhlídnu a ujišťuju se, že se nic nezměnilo. Za náma se pořád hádá parta ožralých chlápků, madame Rosmerta se přesunula od baru k jednomu stolu, za Blackem sedí u stolu Lupin a moje víno záhadně -
Počkat.
" Lupin."šeptnu s vytřeštěnýma očima a sleduju, jak se Remus nervózně třese a dívá se před sebe. Úplně jsem cejtila, jak hrozně mu bylo, aniž by se mě podíval. Jak se sem doprdele dostal?! Hlavně žádnou paniku.
Buď v klidu.
" cože?" uchechtne se Black a nenápadně se rozhlíží.
" Neotáčej se a nech to na mně." špitnu s falešným úsměvem.
" Hey, kotě! Pojď si sednout k nám." křiknu jeho směrem, usmívám se a když mě nenávistivě sleduje, stejně se zvednu, abych ho uklidnila aspoň pusou na tvář. " Nech mě!" vyštěkne a rukou do mě drcne, abych se nepřiblížila ani o krok.
" Co se děje?"zeptám se zmateně a pohladím ho po tváři.
" Já ti věřil. " vypadne z něj nenávistivě, prudce se zvedne, odkráčí a zabouchne za sebou dveře.
" No jo no. Tak jsem to tak úplně nevybrala. Dáme si panáka." zasměju se, zatímco si sedám zpátky k Siriusovi, který měl hrozně lítostivý pohled a na ex jsme to do sebe kopli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama