20. kapitola

7. března 2017 v 18:33 | S. |  Žít
No a co?! Nesuďte mě.
Prostě jsem pustila TAMTU Emu, aby udělala něco za mě, protože bych si to vyčítala.

Ne, že by mi to k něčemu bylo.

Momentálně totiž ležim na posteli, sebelítostivě si nechávám týct slzy po tvářích a proklínám se za to, že sobecky ubližuju jedinýmu člověku, kterej mě zatim jako nezavrhnul.


Takže co je pro nás nejvíc logický, kromě toho skočit z astronomický věže, udusit se bonbónama, nebo nějak jinak spáchat sebevraždu?
Přesvědčit se.
Prostě se musím přesvědčit v tom, že Lupin je lepší než Black.
Že Lupina budu milovat stejně jako miluju Blacka.
A budu doufat, že se mi nezhnusí.
Budu doufat, že když se jako vyspim poprvý s Lupinem, něco se pro mě změní. Že budeme super pár, budeme oba empatický, jezdit spolu na dovolený, on bude respektovat moje zvracení po ostatních lidech a sebevražedný tendence a já budu milovat jeho jemnou duši, která si tohle prostě nezaslouží.
Budu se přetvařovat jak nejvíc můžu, budu si tak moc lhát, až tomu sama uvěřím.
Jo. To půjde.
Definitivně jsem se svojí pomatenou hlavou zvládla i horší věci.

Třeba milovat Blacka.

" Už vypadáš trochu líp." ozve se zrzka ve společenský místnosti a já jen váhavě s úsměvem přikývnu.
" Žádný cigára všude kolem tebe, nasraný výrazy a dokonce jsi se i učesala, skoro po měsíci. " komentuje dál a ublíženě se po ní podívám.
"Chceš snad říct, že mi to sluší jen učesaný? LILIANO! Moje vlasy s vílím prachem, vonící po vanilce jsou víc krásný než hříva junikorna. A ne OBYČEJNÁ hříva, ale DUHOVÁ! " začnu poučně, mezitim co si druhou rukou beru jednohubku, která byla na stole, prskám to skoro všude kolem sebe, ale vermomocí chci pokračovat v ódách na sebe samu.
" Udus se tou jednohubkou, ty retardovanej junikorne " ozve se posměšně od schodů a moje hraná touha být s Remusem je pryč, protože -
Hey, stačí mi ho jen vidět a já si prostě uvědomuju, že se nic nezměnilo.
Že se nic nezmění.
" Sklapni Blacku, nebo udusim tebe jednim ze svých imaginárních penisů. " zaculím se a všimnu si, že jemně nadzvednul koutky úst, než se posadil vedle Liliany na gaučík.
" Tvoje imaginární penisy vysvětlujou to, proč se většinu času chováš jako křupan a ne jako dáma. " vrací mi to, namachrovaně povytáhne obočí a ve tváři se mu zračí očekávání s výsměchem.
Jsme zpátky tam, kde jsme byli. Naše nasranost se zase vrátila do tohohle roztomile pasivně agresivního vztahu a i když to evidentně vylučuje to, že bychom spolu byli, paradoxně mi to dává dost velkou šanci mu být zase aspoň nějak nablízku.
" Ty by sis dámu v žádným případě nezasloužil. Navíc hey, která holka bude poslouchat tvoje pohádky o kokoškách rajtujících na junikornech?"
" Martinsnová...takhle pohádka byla to nejkrás - "
" Ahoj všichni.."
Doprdele.
DOPRDELE.
Lupin!
Ne. Né.
NÉ.
Jde ke mně. Můj výraz jak kdybych měla zaražený prdy, už cítím jak začínám rudnout strachy a chystám se zvednout, abych se vyhnula kontaktu s ním před Blackem.
Omg, Remusi, klidně s tebou budu chodit, ale hlavně to nesmí nikdo vědět, chápeš lásko?
" Nazdar Náměsíčníku! Zrovna tady řešíme to, že Martinsnová je křupan první třídy, žejo kotě?" zašklebí se Sirius na kamaráda, který kolem nich jen prošel, protože první co udělal místo toho, aby si sednul vedle tichošlápka, který to evidentně čekal, podle toho jak si poposednul a sledoval Remuse, bylo to, že mě políbil jemně na krk a s úsměvem pohladil po tváři.

Je to v prdeli.

Hrobový ticho.

Vyděšeně se podívám po Blackovi, který nás šokovaně sledoval a zarýval nehty do opěradla gaučíku.
" A Tichošlápku, Ema je roztomilý křupan, ne JEN křupan. " zasměje se Lupin a posadí se vedle mě.

Hrobový ticho pokračuje.

" Jak jsi se vyspala, kopretino?" zeptá se mě s úsměvem a já se odhodlám jen k blbýmu uchechtnutí a poškrábání ve vlasech.
" Evidentně jsem noc přežila, takže nic moc..." špitnu celá rudá a ucítím další polibek na tváři.
" Půjdu na runy za chvíli, ale myslel jsem, že bychom mohli někam zajít po přednáškách." navrhne a já ho dál šokovaně sleduju asi jako Black.
Svět se mi pomalu hroutí.
" Já budu asi zvracet." špitnu a snad ani nemrkám, jen dál zaraženě sedim, nereaguju na jeho dotyky a přála bych si být neviditelná.
" Néé, neboj, nebudeme někde, kde je hodně kouzelníků, spíš jsem myslel něco jako - "
" Teď. Remusi, já chci TEĎ zvracet." vykoktnu zoufale a už se mi chce brečet.
" Je něco, co nevíme a měli bychom to vědět?" ozve se nepříjemně mužský hlas.
Zoufale se po něm podívám, zatímco Lupin se šťastně zubil, pohladil mě po vlasech a chytnul by mě i za ruku, kdybych si je nevrazila do klína.
" No, Emo, chceme to říct?" zeptá se s úsměvem a já vykulím oči.
Tahle situace mě dost traumatizuje.
Po delším váhání se podívám na Blacka a zakroutím hlavou.

Nechceme nic říct.

JASNĚ ŽE SAKRA NECHCEME NIC ŘÍKAT, REMUSI!
" Haha, ty seš ťuňťa " zasměje se Lupin a pokračuje " Ema je moje slečna. A doufám, že bude ještě hodně dlouho.."
" Cože?!" vyhrkneme oba dva s Blackem zároveň a podíváme se po sobě.
" Chtěl jsem Vám to říct už včera, ale zase jsem nechtěl, aby jsi byla vystresovaná, prostě bylo pro mě důležitý, abys měla trochu času na to, to vstřebat. " začne a ucítím, jak se o mně opře.
Znovu na přísedící zakroutím šokovaně hlavou, aby si toho Lupin nevšimnul a protočím oči.
Bože, kradla jsem pizzu a lízátka a taky se směju cizímu neštěstí a možná jsem občas pozvracela někoho, na koho jsem zvracet nemusela, ale hey, je tohle nutný?
JE TOHLE NUTNÝ?!
Tohle jsme si definitivně nedomluvili omg!!
A víš co?! Pobliju i tebe, budu zvracet na každej trávník, na každýho člověka, na všechno a na všechny, zničim cokoliv jsi ÚDAJNĚ vytvořil a budu se ti mstít, dokud tuhle situaci nedáš zase do pořádku, jak si to JÁ PŘEDSTAVUJU!
" Jsi v pořádku, lásko? " ozve se vedle mě a já zamručím na souhlas.
" Proč takovou dobu sleduješ strop?" ozve se tentokrát zrzka s úsměvem a já se jen kysele zakřením.
" Reálně uvažuju nad tim, jak si pověsim oprátku!" vyštěknu ironicky a zoufale si prohrábnu vlasy.
"Tak jo. Uvidíme se později. " ozve se Lupin, vlepí mi pusu na tvář, přičemž si mě musí chytnout a natočit mi hlavu, protože kdybych mohla, otočim jí o 180 jako sova, zlomim si vaz a cokoliv, aby k tomu nakonec nedošlo.
" Počkej, Reme, půjdu s tebou." vyhrkne nakonec zrzka a rošťácky na mě mrkne.
Black na nikoho rošťácky nemrkal. Black vlastně vypadal dost v klidu.
Až na ty oči.
Ty byly zlý.
" Tak Remíček už není panic." usměje se hořce, ležérně si dá nohu přes nohu a já ho upřeně sleduju a čekám, co z něj zase vypadne, protože se už nadechoval, že bude pokračovat. " No, tak jaký to bylo?" zeptá se, aniž by se po mně podíval, uchichtne se, zakroutí hlavou a sleduje svoje ruce, který si občas v klíně promne.
" Sere tě to jen protože jsi mě neměl. " odpovím co nejpevněji a pokračuju. " Ale pokud vim, jsem blbá a ošklivá a - " začnu vyjmenovávat a cítím, jak mě každý slovo čím dál tim víc bolí, všechno se mi to zadrhává v krku a za chvíli už nebudu schopná pokračovat.
" Proto se divim, že s tebou Remus je. " zakření se ublíženě a podívá se mi do očí.

Promiň, Siriusi.
Bolí nás to oba.

" Obrácená láska. Kdyby ti to bylo jedno..." načnu myšlenku, kterou mi nedávno vlepil a sleduju, jak se znovu uchichtne a podívá se z okna.
" Jestli Remusovi ublížíš, nepřej si mě. " varuje mě ledově a mně nezbyde nic jinýho než uznale pokývat hlavou. " Proč bych to měla dělat?" usměju se jemně a oblíznu si rty.
" Lupin mě narozdíl třeba od tebe vždycky podporoval. Jsem pro něj úžasná jen tím, že jsem. Miluje mě. Vím to." začnu pevně a hnusí se mi jen ta představa, že by to tak opravdu bylo.
Nechtěla jsem, aby mě někdo miloval.
Nezasloužila jsem si to.
" Nemám z tebe dobrej pocit. Pochybuju o sobě víc, než si dokážeš představit. Ale jakmile jde o tebe, jsem si jistej. A nečekám od tebe momentálně nic dobrýho, vim jak jsi se chovala ke mně a jak se chováš s Remusovi.
Vim, jak jsi zářila, když jsme spolu byli v hospodě. Že jsi mi věřila natolik, že jsi se nechala políbit. Že se bojíš toho, že mě ztratíš. Cítím to z tebe.
Ale lásku s Remusovi z tebe necítím. Remus je dobrej kluk. Jestli jsi mě někdy milovala, tak mu prosím neubližuj. " špitne, zatímco sleduje špičky svých bot.
Srdce mi tluče jako o závod a vyděšeně ho sleduju. Vzdával se mě. Nikdy mě nechtěl, NIKDY MĚ NECHTĚL a TEĎKA mě i tak prostě odhazuje, jak kdybych mu byla jedno.
" Aspoň na někom ti evidentně záleží. " zasměju se hořce, když ke mně příjde. Ani jeden z nás snad ani nemrká. Toužila jsem mu vidět do hlavy. Nebo..
Ne.
Nemusela jsem.
Jeho oči.
Pohled do jeho očí mi řekl všechno, co jsem potřebovala.
" Ty se tak moc mýlíš, maličká." usměje se jemňoulince, zatímco mě hřbetem ruky skoro neznatelně pohladí po tváři, aby se pak jen otočil na podpatku a odešel.
" Vždyť já vlastně nemám ani jednoho z nich..." špitnu vyděšeně, než mi stečou slzy.
" Jsem s nima, ale bez nich. S nima, ale bez nich. S nima, ale - " šeptám si neustále rychle dokola, dokud se nesvalím na zem vedle gauče do klubíčka a nestisknu pevně víčka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama