17. kapitola

4. února 2017 v 20:28 | S. |  Žít
" Odstupuju. " vypadlo ze mě najednou, zatímco jsme všichni seděli ve společence. Lupin jen zakroutil hlavou a zíral do země, James nespokojeně mlasknul, podíval se po zrzce a Black se díval z okna, jak kdyby se ho to netýkalo.
Protože pro něj neexistuju.
" Měla by sis to rozmyslet. " špitne skoro muž s medovýma očima a já se hořce uchichtnu.
" Měla bych chtít žít. " zasměju se a zakroutím hlavou, i když se mi derou slzy do očí. Rozhodla jsem se, že..
" Proto by ses měla postavit výzvám. Jakmile se neposuneš, zůstaneš tam, kde jsi teď a nikdo ti nikdy nepomůže. " ozve se šeptem a se starostí mě sleduje.
Remusi, kdybych mohla, milovala bych tě.


" Tak ať. " rozhodnu pevně a zase cítím, jak rudnu proti svojí vůli. Nikdo jste mi nepomohl, když jsem chtěla chcípnout.
Nikdo jste mi neřekl co znamená mít se rád.
Nikdo jste mě nezachránil před sebou samotnou.
Black složil hlavu do dlaní, prohrábnul si vyčepraně delší tmavé vlasy a jako obvykle si je uhladil dozádu.
" Myslím si, že jestli se na to Ema necítí, neměla by být v souboji. " rozhodne Liliana a na pár vteřin se na mě podívá, jak kdyby hledala moje ujištění.
Zničila bych vás všechny.
Do jednoho.
" Nemůžeme zničit skupinu kvůli slabýmu článku. " ozve se hluboký hlas, aniž by odvrátil hlavu od okna a podívá se po ostatních. " Bude to tak, jak jsme se dohodli předtím. A teď bychom - "
" Musíš se zbavit slabýho článku." argumentuju ostře, protože tohle jediný je moje vysvobození z utrpení. Vídat ho co nejmíň. " mezi zvířatama to tak chodí normálně. Zbavíš se slabochů ale i konkurence. Není důvod něco měnit. Nechci se cítit ještě víc na obtíž. Jak se můžu postavit ostatním, když se nedokážu postavit sama sobě? " zeptám se a prohrábnu si vlasy jako to dělá on.
" Přenes to do toho." pokrčí rameny Lupin, zatímco si prohlíží svoje dlaně, jen protože se necítí v týhle situaci dobře a není zvyklej se projevovat tolik mezi ostatníma. " Jestli se tak moc nenávidíš, tak to použij proti ostatním. Použij to v tom zápasu. Prostě to ze sebe dostaň."
" Nevím, jestli to chci. " odpovím s posmutnělým úsměvem a všechno tohle mi příjde hrozně debilní. Všichni tady řešej brečení malý Emičky, která se nedokáže přijmout. Ani nevíte, jak moc si těch lidí vážím, že tady teď seděj a snažej se, i když vim, jak moc v prdeli to celý je. Asi nějak chci, aby mě někdo ujišťoval, že mě potřebuje, protože já nepotřebuju sebe samu.
" Občas musíš udělat věci který nechceš, pro vyšší dobro. Jestli odstoupíš, zničíš nás všechny. "
Vyšší dobro. Nic takovýho není. Lidi co se obětujou často mívaj pocity méněcennosti a chtěj mít aspoň jednou pocit, že jsou potřebný. Ale já tuhle hru hrát nechci.
" Jak kdyby jsi o tom něco věděl. O dobru." vypadne ze mě nenávistivě a mám co dělat, abych mu neflusla do xichtu. Zrádče zpropadenej.
" Tohle si vyřešte jinde. Jestli tohle hodláš dělat, nemůžeme spolupracovat. " vmísí se do toho James po krátké odmlce a já povýšeně nadzvednu obočí. " Aha. Takže ono nejde o to, že tvůj kamarád je jen ufňukaná malá děvka, která ubližuje, ono jde o to, že se bráním. " zasměju se a oblíznu si rty. Mám tě.
" Emo?!" okřikne mě zrzka a Black jen zvedne ruku v zamítavém gestu, aby mlčela. " Tohle přesně musíš využít, Martinsnová. Budu se tě držet jako klíště a budu dělat všechno pro to, aby jsi byla takováhle, potřebujeme to. City jdou stranou, za mě není co řešit, jestli to chceš, tak ale až po zápasu. Do tý doby mě nenáviď jak nejvíc můžeš. " usměje se tajemně a provrtává mě šedivýma očima.
" Na to ti seru. " štěknu, rychle k němu přejdu a flusnu mu před nohy. Podíval se na zem, odsunul botu od plivance na zemi, rozvalil se ještě víc v křesle a poťouchle se culil, jak kdyby se mu podařila vynikající věc. Jak kdyby najednou všechno vyřešil. Měla jsem chuť ho zabít. Vysmívá se mi.
Black se mi vysmívá.
" Ty bys mi nedokázala ublížit. " odpoví sebejistě a oblízne si plné rty. " Tím si nebuď tak jistej." odpovím pomalu a provrtávám ho očima. Byla jsem neskutečně nasraná, věděla jsem, že je to otázka pár minut, kdy na něj skočím a vyškubu mu všechny vlasy. Nevnímala jsem co se děje s ostatníma, prostě jsem stála nad tím ignorantem, kterej se mi tlemil do xichtu a věděla jsem, že ho zabiju.
" Nedokážeš ani pořádně držet hůlku. " pokračuje, aniž by na vteřinu uhnul pohledem. " Tichošlápku!" ozve se, nevim kdo, nejspíš Remus.
" To neznamená, že tě nezničim." namítnu a zatínám ruce v pěst. " Ale prosimtě.." uchechtne se povýšeně a prstem si zvedne špičku nosu. " Takhle se teď asi cítíme, že jo?" dobírá si mě dál. " Rádoby nadřazenej slaboch. " odfrkne si a hlasitě se rozesměje. " No nene, budeš brečet?" zeptá se jízlivě, když mi začínají vlhnout oči. " To by stačilo, Siriusi." namítne zase něco, ale Black jakoby nic nevnímal a dál se smál.
Rezignovaně zakroutím hlavou, pomalu se otočím na podpatku a ujdu pár kroků.
Slaboch.
On si myslí, že jsem slabá.
Bastard.
Nestojí mi za to, abych - " A přesně pro tohle tě nikdo nebude nikdy milovat. Protože si necháváš ubližovat. " ozve se ledově.
Zarazím se, je to otázka tak dvou vteřin. Aniž bych si uvědomovala nějaký následky, rychle vytáhnu hůlku z hábitu, otočím se a všímám si jen jeho vyděšeného pohledu, a bledě modrého paprsku, kterej se mu strefil do hrudi.
" Cos to udělala?!" ozve se vyděšeně Liliana, když se Sirius v bezvědomí sveze z křesílka na zem, aniž by se stihnul bránit. Rádoby v klidu strčím hůlku do hábitu, i když se mi hrozně třesou ruce a James přiskočí ke svému nejlepšímu kamarádovi, aby ho jemně profackoval.
" Bráním se. " odpovím potichu roztřeseně, vyděšeně se podívám po těle na zemi a rychle se vydám na chodbu. Jen se za mnou zasunul obraz buclaté dámy, začala jsem nahlas dýchat, protože jsem cítila jak se mi chce plakat, ale nechtěla jsem, aby to někdo viděl a tak jsem rychle klusala do patra, kde jsme mívali doučování, abych se svezla na zem a složila hlavu do dlaní. Hrozně to bolelo. Nechtěla jsem.
Nechtěla jsem NIKDY nikomu ublížit, natož jemu. Absolutně nechápu, jak jsem se mohla nechat tolik vyvýst z míry kvůli pár přiblblejm poznámkám, který bych jinak normálně snesla. Bylo to jak kdybych to ani nebyla já. Byla to ta druhá Ema.
Ta z dětství. Ta ustrašená malá holka, která se bála a tak jen útočila. Nechtěla jsem s ní mít nic společnýho. Nenáviděla jsem jí o dost víc, než tuhle Emu.
Najednou se ozval pomalý potlesk a zpoza rohu vyšel blonďák. " Perfektní. Dočista umění. Přímý zásah během pár vteřinek. Krásná práce." pokračoval a dojatě se usmál.
" Já věděl, že to v tobě pořád je. Ta zahořklost. V tom máš tu sílu. " vykládal to, jak kdyby se mu zrovna povedla práce na který dělal několik let. Ten hrdej hlas. Vševědoucí tón.
Slabě se pousměju a tupě zírám před sebe, nechci, aby ke mně chodil. Ležérně se vedle mě opře loktem o zeď a cítím, jak mě sleduje. " A pak že byl tvůj otec tyran. " špitne s úsměvem, jak kdyby mluvil o počasí a spokojeně si povzdychne.
" Jojo, všechno je propojený. Chápeš tu dokonalou souvislost? Musíš se cítit zlomená, aby jsi byla silnější. Proto tvoji rodiče byli takový jaký byli. Proto - "
" Já to chápu. " skočím mu do řeči rychle, aniž bych se na něj podívala a cítím, jak vnímám každej detail v jeho hlase, i když musím vypadat na pravej opak.
" Povídá se u nás, že jsi tak trochu obalamutila výběr koleje. "
" Nevim o čem mluvíš. " odpovím a už cítím, jak mi začíná rychleji tlouct srdce a klepu se. Stres.
" Nó.." začne protáhle a trochu se uchichtne " prej jsi byla vybraná úplně jinam než do Nebelvíru, ale protože víš jak na moudrej klobouk...ještě aby ne, když ho do hradu přitáhla tvoje matka, že jo, tak jsis tak trošku mohla dupnout kam chceš. "
" Pořád nevím co myslíš." odpovím dutě a MOC DOBŘE VÍM co myslí.
Kam ten had míří.
" Prostě jsi po otci, ne po matce. Jsi jako my. Jsi duší had. A nezapřeš to v sobě. Copak by nebelvír ublížil svojí lásce, jen aby se ochránil?" šeptne mi do ucha a následně se otočí na podpatku, aby spokojeně odkráčel.
..............................................................................................................................................
" Dlužíš mi obejmutí. " šeptnu Lupinovi do ucha následující ráno v síni a spokojeně se vedle něj usadím.
" Sirius musel na ošetřovnu, ale už je v pořádku..." začne s mírnou výčitkou a sleduje, jak pokrčím obočí, zatímco se zakousnu do toastu.
" Kdo?" zeptám se hloupě a sleduju, jak se nervózně uchichtne. " Tichošlápek. Sirius. Včera po tom incidentu, James ho nemohl probrat, ale už je okay, jde normálně na hodiny a tak. " povídá dál a asi čeká, že se z toho poseru, nebo co.
" Jakej Sirius?" zeptám se znovu, odsunu talíř se snídaní a se zmateným výrazem ve tváři sleduju, jak se znovu uchichtnul a zakroutil hlavou. " Emo, můžeš přestat hrát tuhle hru? " poprosí mě jemně a já skepticky nadzvednu obočí.
"Ale já vážně nevím o kom mluvíš, Remusi. Žádnýho Siriuse neznám." špitnu ustaraně a v duchu se kochám tím, jak mu oči těkaj ze strany na stranu a snaží se v mým obličeji najít něco, co by dokazovalo pravej opak.
" Okay. " vydechne nakonec a rychle zakroutí hlavou. " Tak co to obejmutí?" zeptám se laškovně a loktem mu dloubnu do boku, až se roztomile zasměje.
" Noták, Remusi, zvládla jsem přesně kouzlo, zasloužím si to!" povzbuzuju ho a teatrálně vstanu a roztáhnu ruce.
Ocelové oči.
" Né, Emo, je tady moc lidí.." špitne s jemným úsměvem a já jen protočím oči, chytnu ho za ruku a prakticky násilím ho přinutím vstát. " Tak šup.No jo. " pochvaluju si, když ho pevně obejmu a cítím, jak mi nejistě dal ruce kolem pasu a rychle mu tluče srdce.
Všichni nás sledovali. Hlavně on.
Jakoby ze srandy mu zabořím hlavu ke krku a moje ruce ho automaticky pohladí po vlasech.
" Líbí se ti to?" špitnu potichu a jemně ho políbím na ušní lalůček.
Pomalu se odtáhnul a se zmateným výrazem mě sledoval, dokud jsem ho nepustila.
" To je v pořádku, Remusi. " usměju se laskavě, pohladím ho po paži a sebevědomě se rozhlídnu po síni. Všichni to viděli.
To jsem přesně chtěla. " Necejtíš se trochu blbě, když jíš ten párek?" zeptám se z ničeho nic nahlas nějakýho kluka co vedle mě seděl a trochu se zarazil.
Hlavně mluvit nahlas.
" Proč?" zeptal se s úsměvem a podíval se mi do očí. Hnědý oči, trošku vlnitý delší kaštanový vlasy, širší ramena, evidentně štíhlej a vysokej. To chceme.
" Penis. " odpovím poťouchle a hlasitě se rozesměju nad tím, jak se nervózně culil a opatrně položil párek zpátky do talíře.
" Co děláš?! Jídlo! Nabídnu si, okay?" štěbetám nadšeně, chytnu párek do ruky, abych se roztomile zaculila a byla si jistá, že se do mě v tuhle chvíli prostě zamiloval.
" Jé, kečup!" vykřiknu nadšeně a cítím, jak mě sleduje čím dál tim víc lidí. " To já ráda " oblíznu si spokojeně rty, namočím párek v kečupu, abych ho pak pomalu jazykem slízla a celou dobu se přiblble culila. " Jsou docela dlouhý. " pronesu zamyšleně a pokrčím rameny.
" Ale delší párky jsou lepší, že jo. Víc jídla. Přímo MILUJU dlouhý párky." šťouchnu do něj přátelsky a ani sakra nevím jak, protože jsem riskovala, že se to celý posere, jsem si narvala skoro celej párek do pusy, jemně ho ukousla a snažila se pořád tvářit hrozně nadšeně.
" Nemám dávící reflex, takže konzumace párků je hnedka příjemnější. " vysvětluju šťastně po dokousání a v duchu se bavím nad tím, jak má šokovaně pootevřený rty a rudne.
" Ehh..chceš další?" nabídne mi a aniž by uhýbal pohledem, ruka mu šmátrala po stole, prsty se namočily do nějakýho salátu, ale nakonec našel po paměti párek a podal mi ho.
" Ah, děkuju. Mám pocit, že jsem se do tvých párků zamilovala. " zakřením se a přejedu si jazykem po rtech ještě než se znovu zakousnu.
" Co tvoje slečna?" usměju se jakoby nic a pár vteřin trvá, než se vzpamatuje k odpovědi.
" Já..nikoho nemám..teda - "
" Aha, já měla za to, že chodíš tady se slečnou. Má krásný vlasy. " vyhrknu a rukou ukážu k nějaký holce kousek od mladíka a ten se jen tak mimoděk otočí na holku.
" Ehh..už ne. Ne. Nechodíme spolu, já..- "
" Cože?!" ozve se ublíženě holka a já se soucitně usměju.
" Kluci jsou hrozní, že?" houknu jejím směrem a falešně se usměju, zatímco mu pokládám ruku na koleno.
Zmateně se podíval na to, jestli se mu to nezdálo a fascinovaně mě sleduje. Trochu se pousměju a dívám se mu zpříma do očí. Má celkem vrásky na čele a evidentně se akné zbavil cca tak rok zpátky, ještě po něm má jizvičky, jeho puberta byla peklo. Rozšířený zorničky, pootevřený rty.
Mám tě.
" Máš citlivý oči. " špitnu zkoumavě s přivřenýma očima a rázem se jemně pousměju. " to značí krásnou duši. " pokračuju a taky pootevřu rty.
" Co kdybychom si nějak...vyrazili...někam...někdy.." dostává ze sebe ztěžka a já pohodím vlasama a přejedu si rukou po dekoltu. " To bych byla moc ráda. " odvětím a jakoby nic ho pohladím majetnicky po zádech.
" Těším se. " šeptnu a moje ruka mu zabloudí až k zátylku, kde ho jemně pohladím, beze slova se zvednu a cítím, jak mě fascinovaně sleduje.
" Tohle mě zničí. " šeptám si nadšeně a rozesměju se jen co vyjdu ze síně a poťouchle se šklebím až do chvíle, než dorazím na svoje klasický místo a sednu si na zem.
Věříla jsem,že příjde. Je to jen otázka pár hodin.
Věděla jsem to.
Zapálila jsem si cigaretu, kterou jsem vyškemrala od jednoho kluka ze zmijozelu a silně potáhla. Uplynuly už tak dvě hodiny, než jsem uslyšela pomalé kroky.
Skoro jsem si myslela, že je moje sociální inteligence na nule a plán nevyšel.
Sednul si ztěžka vedle mě a já ucítila jeho vůni. Zapálil si cigaretu a aniž by jí chytnul do ruky, zkušeně popotahoval a rovnou vydechoval kouř. Až po pár minutách jí chytnul a napadlo mě, že nejspíš nechtěl, aby bylo vidět, jak se mu klepaly ruce.
Beze slova mi podal obálku s dopisem a chvíli čekal, dokud jsem mu jí pomalu nevzala a nepoložila vedle sebe.
" To je tak těžký se omluvit slovně?" rejpnu si s posmutnělým úsměvem a on po chvíli zakroutí hlavou. " Není to ode mě, dal mi to nějakej kluk. Nevim. " vysvětlí a prohrábne si vlasy.
" Tak zas čau. " pokrčím rameny a zpříma se mu podívám do očí. " Měl jsem za to, že stojíš o mojí přítomnost. " namítne pevně a podívá se před sebe.
" Ani nevim. " usměju se a po očku sleduju, jak jen pomalu pokývne hlavou, zvedne se a uraženě se chystá pryč.
" Já ti to nezamítla!" křiknu na něj a on se rychle otočí a v očích se mu zračí ublíženost.
" Jenže já to na tobě poznám. Nejsem takovej idiot. A užij si to s tim křupanem, až mu budeš kouřit ptáka na hajzlech. " mrkne na mě a vydá se pryč.
" Díky!" křiknu za ním a hlasitě se rozesměju.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama