Žít?
Dýchat. Být šťastná. Jakoby z dálky jsem slyšela zaklepání na dveře a následné vrznutí.
"Jsi v pohodě?" ozve se šeptem záplava zrzatých vlasů a já pomalu přikývnu, abych na tváři vyloudila jakýsi škleb tak vzdálený úsměvu.
" Jak jinak " odtuším ironicky a sleduju teatrálně svůj výraz. Bolest. Kruhy pod očima z nevyspání. Už měsíce mám noční můry. A já bych tak moc chtěla,aby..
" Měla by jsi s tím něco dělat. Rozptýlit se. Poznat nový lidi " zkouší to už asi po stopadesáté a já si posměšně odfrknu, zatímco cítím, jak se mi do očí derou nový slzy.
" Lidi jsou póvl " odseknu a podívám se z okna, jen abych se jí nemusela podívat do ustaraný tváře.
" Díky " odtuší ironicky a periferně vidím, jak zakroutí hlavou.
" Až budeš chtít, tak přijď. Jsme v kuchyni. James ti prý nalije panáka, pokud chceš..i když jsem mu říkala, že máš radši bílý mudlovský víno, jenže zase víme, že jedinej, kdo ho vždycky sehnal byl Sirius "
" Hm " pousměju se a podívám se do země. Hůlka v mých prstech zlověstně zajiskřila.
" Víš co se mi líbí na patronusovi?" zeptám se jen tak mimoděk a mávnutím hůlky zhasnu svíčky v pokoji.
Ticho. Otázka visí ve vzduchu, dokud se ztěžka nenadechnu. Příjde mi, že se mi bolest z vlastního bytí zažírá až do morku kostí. Nemám ani chuť dýchat. Jde to ztěžka. Když máte depresi, je to jakoby jste byli uvěznění v nekonečné tmě a klesali jste níž a níž, dokud vás to nezničí.
" Odhalí tvojí duši " šeptnu a ve tmě se objeví mlhavý opar ve tvaru velkého psa, který se skučením proběhne po pokoji a zase zmizí.
Těžký zvuk zavřených dvěří. Můj pláč.
Ráda bych vám to vysvětlila. Ráda bych se vám svěřila. Přeju si, abyste pochopili, že lidi ničí lidi. Že všechno, co jsme kdy milovali zmizí.
pěkné